Historie Vánoc
Vánoce u nás patří k nejoblíbenějším svátkům v roce. Ohlašují a oslavují příchod Spasitele, stejně tak jako symbolický nástup slunovratu. Lidé si v tomto období projevují vzájemným obdarováním lásku, náklonnost, vděčnost.
Vánoce jsou svátky míru, klidu a pokoje. V této době umlkalo i řinčení zbraní. Naši předkové se na prožití Vánoc důkladně připravovali. A to nejen křesťanskou pokorou a díkůvzdáním. Z pohanského vítání slunce přešli k vítání Vykupitele, k přijetí daru milosti v naději na příznivější budoucnost. Předvánoční doba byla ve znamení zkrášlování, čištění a uklízení celého obydlí, aby bylo připraveno k přijetí hosta z nejvzácnějších. Svátky narození Ježíše Krista byly doprovázeny tradičními rituály, k nimž později patřilo i zdobení vánočního stromku, symbolu Vánoc. K Vánocům také patří i nejrůznější dekorace, které lidé zhotovovali s velkou fantazií. Mnohé ozdoby lze právem nazvat ojedinělými uměleckými dílky. Ty nejkrásnější byly vlastnoručně vyrobeny z různých přírodních materiálů, jakými bylo dřevo, šustí, sláma, sušené plody nebo i papír.
Čas s sebou bere mnohé do zapomnění. Zanikne důvod, zanikne i zvyk. Jiné svátky přetrvávají, ale čas a lidské generace je přetvářejí tak, že se dnes už jen dohadujeme, jaký měly původně smysl a podobu. Proto jsme pro Vás vytvořili jakýsi krátký přehled významných dnů předvánočního času, které se dříve uctívaly.
Advent
Toto tajemné slovo pochází z latinského „adventus“ – příchod. Je to doba očekávání příchodu Páně, narození Ježíše Krista. Advent zahrnuje čtyři neděle církevního roku a končí 24. prosince, dnem narození Páně. Adventní doba byla dobou postní, dobou střídmosti, provázena mnohými zákazy. Přestalo se tančit a nekonaly se svatby. Přesto měli lidé tento čas rádi. Zahrnoval několik pěkných svátků, které poněkud zkrátily dobu čekání a příprav na svátek nejočekávanější – Štědrý den.
Každé adventní ráno chodili dospělí i děti na jitřní bohoslužby zvané „roráty“. Zpívali při nich písně, z nichž úvodní začínala slovy „Rorate caeli …“(„Rosu dejte nebesa shůry“), a odtud tedy název mše. V kostelních lavicích si lidé prosvěcovali tzv. rorátními svíčkami, půvabnými dílky vosku, do nichž byl zapuštěn knot. Měli nejrůznější tvary. Nejoblíbenější byly modlitební knížky a věnečky s drobným kvítím a ozdůbkami z barevného vosku.
Za dlouhých zimních večerů se naši předkové scházeli ke společné práci – předení a draní peří. Čas si krátili a zpříjemňovali zpěvem, různými hrami, Vyprávěním pohádek a smutných i veselých příběhů.
Hlavním symbolem Adventu je: adventní věnec. Adventní věnec patří k nejznámějším symbolům předvánočního času. Je symbolem vítězství a královské důstojnosti. Podle Bible je projevem radosti, úcty a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván a kdo zároveň přichází jako vítěz, král a spasitel - Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící symbolizuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa".
Původní barva na věnci byla barva fialová jako barva kněžského roucha. Postupem času se přidaly i ostatní barvy, ovšem nejvíce převládá v dnešní době barva červená, zelená a zlatá, které působí nejsvátečněji.
Adventní neděle pro rok 2014:
30.11. : 1. adventní neděle tzv. železná – zapaluje se 1. svíčka na adventním věnci
7.12. : 2. adventní neděle tzv. bronzová – zapaluje se 2. svíčka na adventním věnci (takže hoří již 2 svíčky)
14.12. : 3. adventní neděle tzv. stříbrná – zapaluje se 3. svíčka na adventním věnci (takže hoří již 3 svíčky)
21.12. : 4. adventní neděle tzv. zlatá – zapaluje se 4. svíčka na adventním věnci (takže hoří všechny 4 svíčky).
Svatý Martin - 11. listopad
Svatý Martin čili biskup Martin z Tours žil ve čtvrtém století našeho letopočtu. Měl být původně vojákem. Jeho otec jej dal jako patnáctiletého chlapce do služeb římské armády a Martin se skutečně stal důstojníkem, navíc oblíbeným. Pro svou víru v křesťanského Boha však chtěl posléze z armády odejít. Při poslední bitvě se postavil do čela vojska a v rukou nesl namísto meče kříž. Nepřátelé byli jeho jednáním vyvedeni z míry natolik, že složili zbraně a uzavřeli s římskými vojáky mír.
Martin se stal po odchodu z armády poustevníkem. Svou víru v Boha projevoval odříkáním a konáním dobrých skutků. Pro jeho příkladný život si jej zvolili věřící z Tours za biskupa. Biskup Martin založil polopoustevnickou řeholní komunitu, která dala vznik prvnímu klášteru v Galii. Později založil i další kláštery. Bojoval proti bezpráví a vystoupil také proti upalování žen za tzv. čarodějnictví. Svatý Martin je zobrazován jako vojevůdce na koni.
V předvečer svátku světce Martina se ve středověku konaly martinské průvody s barevnými lampiony a lucerničkami. Proto byl svatý Martin oblíbený zejména u dětí.
„Na svatého Martina zima u nás začíná,“ praví jedno české pořekadlo. Nejen v Čechách a na Moravě, ale v celém našem podnebném pásmu se kolem 11. listopadu objevuje první sníh, neklamný posel zimy a jejího určitě nejkrásnějšího období – Vánoc.
Tento den byl významný i z jiného důvodu. Skončila namáhavá práce na polích, obilí bylo sklizeno, chmel a ovoce očesané, skončila pastva na lukách. Čeledíni a děvečky (tj. lidé, kteří po celý rok pomáhali v hospodářství) mohli opustit službu a do nové nastupovali až na Nový rok. Dostávali roční mzdu a jako výslužku tzv. martinské rohlíky. Měly tvar podkovy a připomínaly zakřivený roh, jenž představoval mužnou sílu. Pekly se ze sladkého těsta s rozinkami a sypaly mákem nebo se plnily nádivkou z řepy a máku. Jinde byly výslužkou velké makové buchty. Na svatého Martina se také pekla tzv. „martinská husa“, na niž hospodářova rodina pozvala i čeleď.
Smlouvy byly uzavírány s lidmi, které platila obec – např. s ponocným, kantorem, bubeníkem, ale především s obecním pastýřem.
Svatá Kateřina - 25. listopad
Svatá Kateřina žila podle legendy v egyptské Alexandrii na počátku čtvrtého století našeho letopočtu. Byla dcerou krále Kosta. Nechala se pokřtít a snažila se přesvědčit pohany a císaře Maxentia o své pravé víře v jednoho Boha. Císař chtěl půvabnou dívku získat a přesvědčoval ji pomocí mudrců i sám, že její víra je špatná. Kateřina však neustoupila. Císař ji dal zbičovat a posléze mučit čtyřmi speciálně vyrobenými koly pobitými hřeby. Kateřina přestála i toto mučení a císař Maxentius ji nakonec nechal setnou mečem. O životě a skonu svaté Kateřiny však existují také další verze.
25. listopadu se lidé scházívali na poslední taneční zábavě před vážným obdobím adventu. Někde se jí účastnily maškary, jinde platilo „ženské právo“ – to znamená, že si ženy vybíraly své tanečníky, ale také se staraly o občerstvení a platily „muziku“. Tanečnice se nakonec rozloučily se svými partnery malým dárkem: kytičkou, koláčem nebo vrkočem.
V tento den se dodržoval přísný zákaz práce se vším, co mělo kola. Stály mlýny, povozy, ale také kolovraty – na připomínku legendy o krásné a učené dívce Kateřině, která za svoji neoblomnou víru v Boha měla být usmrcena právě koly.
Svatý Ondřej - 30. listopad
Ondřej byl původem galilejský rybář. Pocházel z Betsaidy. Kristus si jej podle evangelií zvolil jako jednoho ze svých apoštolů. Za svého života podnikal Ondřej misijní cesty do Malé Asie, Řecka a Ruska, kde přesvědčoval bezvěrce o křesťanské víře v jednoho Boha, tak jak jej to učil Kristus. Zachraňoval lidi před hříchem a uzdravoval nemocné. Za svou víru byl Římany ukřižován.
Svatý Ondřej je nejčastěji zobrazován jako starý muž s dlouhými, bílými vlasy a vousy, v pravici drží knihu evangelií a opírá se o kříž ve tvaru X, na němž byl podle legendy umučen. Nebo je také zobrazován s rybářskou sítí jako patron rybářů, sedláků a nosičů vody.
V lidové tradici je svatý Ondřej považován za ochránce nevěst. Proto se v den jeho svátku dodržovaly zvláštní magické úkony – věštby, spojené především s dívčími vdavkami. Těmto soukromým praktikám se v lidové víře přikládala velká vážnost a mohly se tedy provádět jen v určité dny.
Jedním z pokusů o nahlédnutí do budoucnosti bylo lití olova. Tvar vytvořeného odlitku připomínající například určité nářadí dívce napovídal, za jakého řemeslníka má naději se v příštím roce vdát. Jinde chodila děvčata klepat o půlnoci na kurník. Když zakokrhal kohout, znamenalo to vdavky, když se ozvala slepice, další rok čekání.
„Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes.“- Děvčata chodila třást bezem, jinde plotem a přitom naslouchala, z které strany se nejdřív ozve psí štěkot. Věřila, že z toho směru může přijít ženich.
Dnes nejznámějším a stále dodržovaným zvykem, vážícím se původně k dívčímu vdávání, je řezání a rychlení větviček třešní nebo višní – barborky.
Tradice kvetoucích barborek:
Řezáni větviček má údajně čarovnou moc. Větvičky "barborky" původně řezaly pouze dívky ze stromu 10 let starého a to krátce po setmění. Dívky se o větvičky musely řádně starat, aby jim vykvetly. Za tímto účelem se musela voda ve váze každý den měnit a větvičky měly být zalévány několikrát denně vodou, kterou dívka donesla v ústech. Rozkvetla-li pak "barborka" na Štědrý den, znamenalo to, že se dívka do roka vdá. Pokud větvička nerozkvetla, dívka měla ještě počkat rok. Někde se dokonce věřilo, že nerozkvetlá "barborka" značí, že dívka již přišla o panenství. Jedna z dalších pověr mluví o tom, že dívky řezávaly tolik větviček, kolik chlapců se jim líbilo. Každá větvička pak byla popsána jménem chlapce. Větvička se jménem chlapce, která rozkvetla jako první, ukazovala toho chlapce, za kterého se dívka provdá. Také se věřilo tomu, že kolikátý den větvička rozkvete, tolikátý měsíc v příštím roce bude mít majitel větvičky štěstí. Kvítek z "barborky" se také dával za šněrovačku a měl prý tu moc přivábit chlapce, na kterého si dívka myslela.
Svatý Mikuláš - 6. prosinec
Působení svatého Mikuláše je doloženo ve čtvrtém století našeho letopočtu, kdy se stal biskupem v Myře v Lýdii, ležící na jihozápadě Malé Asie. Postava svatého Mikuláše z Myry je opředena mnoha legendami. Jedna z nich vypráví o tom, že Mikuláš pocházel z majetné rodiny. Po smrti svých rodičů údajně rozdal veškerý majetek nejchudším lidem. Nejrozšířenější je legenda o třech dívkách, které se měly stát prostitutkami, aby rodina mohla zaplatit dluhy a získala peníze na živobytí. Mikuláš položil tajně na okno tři váčky s penězi a šťastný otec měl dostatek peněz pro sebe i na provdání dívek a jejich věno. Právě tato legenda se nejspíše stala podnětem k obdarovávání při svátku svatého Mikuláše.
V předvečer svátku – tedy 5. prosince – navštěvoval (a stále navštěvuje) domácnosti patron a ochránce dětí svatý Mikuláš v biskupské mitře, ornátu a s berlou v ruce, doprovázen andělem a čertem. Poděloval děti za odříkání modlitbičky křížalami, jablíčky, oříšky, perníkem a drobnými dárky, například vrkoči, mikulášským pečivem a různými sladkostmi sestavenými do úhledných stavbiček. Tam, kam Mikuláš nepřišel, zpravidla do těch nejchudších rodin –odbývala se nadílka do punčochy dávané za okno.
Ve středověku se pořádaly velkolepé průvody žáků a kantorů, které představovaly biskupa a jeho družinu. Postupem času se změnily na obchůzky řady postav, - Mikuláše, čertů a andělů, které byly doprovázeny postavou smrti, maskami koníků a kozlíků i maskami známými z masopustu – jako byl laufr, směšná figurka, kráčející v čele masopustních průvodů, husaři atd. Pochůzky byly doplněny prvky divadla, hrou, ve které Mikuláš vystupuje jako jeden z aktérů.
Svátek sv. Mikuláše byl a zůstává jedním z nejtypičtějších svátků předvánoční doby.
Vánoční trhy začínaly s příchodem adventu. Jejich součástí byly trhy mikulášské, které vánoční trhy vlastně zahajovaly. Konaly se všude ve větších městech a končily až na Štědrý den.
Na trzích byly k dostání nejrůznější hračky, loutky i celá loutková divadla, betlémy a figurky. Každý trh se honosil výběrem orientálních a tuzemských cukrovinek např. Turecký med, cukrkandl, pendrek neboli sladké dřevo, cukrovinky z lékořice, ořechy a sušené švestky, ovoce máčené v karamelu, marcipán, fondánové figurky, pravý nugát, figurky z mandlového těsta, cukrářská mejdlíčka a perníky. Dospělí si mohli popřát likéry, kořalky, vína a horký punč, vyráběné podle bedlivě střežených receptů.
V současnosti zůstává sv.Mikuláši doprovod, který tvoří čert a anděl. Proč právě oni? Čert znázorňuje zlo, peklo a trestá zlobivé děti. Anděl naopak děti chválí a povzbuzuje. Mikuláš pak rozdává dárky. Takže je nakonec vše vyrovnané a na každého takzvaně dojde.
Svatá Lucie - 13. prosinec
Svatá Lucie se narodila údajně v Syrakusách na Sicílii kolem roku 286. Již jako dívka se zaslíbila Bohu a složila tajně slib čistoty. Matka, která o její víře nevěděla, ji však přislíbila mladíkovi z pohanské rodiny. Dívka chlapce odmítla a své věno rozdala chudým. Mladíka popudilo, že přišel o dívčino bohaté jmění a udal Lucii úřadům, které křesťany tvrdě trestaly. Když Lucie odmítla jejich příkaz obětovat pohanským bohům, nechal ji římský místodržící mučit, polévat horkým olejem a pak setnout mečem. Stalo se tak 13. prosince 304. Od té doby si křesťané připomínají její památku.
Oslavy svaté Lucie se udržely v severských zemích, především ve Švédsku. Svátek je zde spojen s příchodem světla, kdy se krátí dlouhé zimní noci a prodlužuje se den.Jméno Lucie pochází z latinského lux, což znamená světlo. Mluví o naději, že po tmě se k nám vrátí světlo. Odtud vzniklo i Pořekadlo: Lucie noci upije, ale dne nepřid. Znamená to, že od tohoto dne se začínají noci zkracovat a den prodlužovat. Lucii představuje dívka s rozpuštěnými dlouhými vlasy, oděná do bílých šatů. Na hlavě nese věnec z chvojí se zapálenými svíčkami. Obdobné oslavy svaté Lucie jsou však známy i v Itálii, Německu a jinde.
U nás se do dvacátých let minulého století zachovaly zejména na venkově obchůzky žen v předvečer svátku svaté Lucie. Přestavovaly tiché, tajemné postavy, obcházející někde s dřevěným nožem, jinde s březovým koštětem a husí peroutkou. Byly ustrojené do bílého roucha, obličej zahalený bílou plachetkou nebo pomoučený, v jižních Čechách se škraboškou ve tvaru dlouhého zobáku. Symbolizovaly mimo jiné čistotu a to nejen oděním, ale i naznačováním vymetání smetí z jizby. Tyto postavy nenadělovaly, jenom strašily.Lidé věřili, že v den jejího svátku musí mít hospodyňky naklizeno, protože Lucie prý obchází stavení za stavením a krutě trestá nepořádek.
O svaté Lucii se také nesměla zapomenout nasít do misky s hlínou pšenice, která po deseti dnech zalévání v teple světnice vzešla. Na Štědrý den se potom z kvality trávníčku usuzovalo na budoucí úrodu.
Dnů, které zbývaly po Lucii do vánočních svátků, se plně využívalo k uklízení, pečení a výzdobě příbytku. Venkovské světnice se vybílily, nábytek a podlaha vydrhly, nově se povlékly peřiny, mnohde přikryl stůl bílý ubrus, nachystalo se slavnostní nádobí.
Svatá Lucie je patronkou přadlen, a na její svátek bylo proto zakázáno příst a drát peří.
Slunovrat - 21. prosinec
Začíná 21. prosince, kdy Slunce vstupuje do znamení Kozoroha. Je to nejkratší den s nejdelší nocí v roce, takzvaný zimní obrat slunce čili slunovrat. Od tohoto data se každý den prodlužuje o šest minut. Začíná kalendářní zima.
Odpradávna se zimní slunovrat pojil s pohanskými oslavami a ruku v ruce s nimi i s různými předměty, které toto období provázely, jako např. dekorace ve tvaru slunce a slunečních paprsků. Návrat slunce symbolizovali také ptáci, k symbolům u Slovanů náležela i zlatá prasátka. V tomto období byla a místy jsou i dnes (v Srbsku) mladá, do zlatová upečená selátka součástí vánoční tabule. U nás se dochovala prasátka především v lidových rčeních a na novoročních pohlednicích.
Slunovrat – tento významný přelom roku – osvětluje i úryvek ze staré české koledy:
Koleda, Koleda, Dědku,
vem na Bábu štětku.
Je zajímavý tím, že se v něm připomínají jména tří slovanských pohanských bohů: Dědka, Báby a Koledy. Dědek s Bábou vládnou zimě. Dědek má vzít na Bábu štětku, tedy obílit ji sněhem a přinést mrazy. Zima v tomto čase teprve začíná. Sníh a mráz jsou v tomto období zimního klidu nesmírně významné pro odpočinek stromů a ostatní přírodu, pro přípravu na jaro. Sníh dodává polím vláhu, chrání plodiny před vymrznutím a v neposlední řadě skýtá ochranu četným živočichům. Holomrazy naopak způsobují vymrzání plodin, pukání kmenů stromů i úhyn mnohých zvířat. Proto je sníh,“sněhová peřina“, skutečným požehnáním.
Koleda – třetí pohanský bůh – láme délku noci a „narozením“ nového slunce přináší dlouhý den a s ním i nový život pro všechny živočichy a rostliny.
Z toho důvodu byli u nás koledníci všude vítáni a obdarováni, neboť zároveň s „Koledou“ přinášeli příslib nové úrody, narození mláďat v hospodářství, ale i v samotné přírodě.
Časem stará pohanská božstva upadla v zapomnění a vlivem křesťanství byla nahrazena jediným Bohem. Z původní smysluplné staročeské koledy zůstal pak jen nápěv a nicneříkající verše, které mají nový, rádoby žertovný smysl:
Koleda, koleda dědku,
vemte na mě štětku,
uteču vám oknem ven,
dej vám Pán Bůh dobrej den.
Stejně tak upadly v zapomnění mnohé slovanské zvyky, avšak zůstaly nám po nich často velmi půvabné zvykoslovné předměty, jako jsou sluníčka, polaz, dekorace s ptáčky anebo roztomilá růžová či zlatá prasátka pro štěstí.
Štědrý den - 24. prosinec
Štědrý den patří k významným dnům v roce. Naši předkové mu připisovali zvláštní moc, a proto se v tento den udržovala řada zvyků a magických úkonů, které měly zajistit především bohatou úrodu, dobrou užitkovost domácích zvířat a také zdraví a štěstí rodiny. Štědrý den, resp. Štědrý večer je u nás znám již od čtrnáctého století a, jak název napovídá, je spojen s obdarováváním.
S východem první hvězdy se usedalo ke štědrovečerní večeři. Podle tradice se mělo na stole objevit „devatero jídel“ od všeho, co se v roce urodilo. Mnohým jídlům se přisuzoval magický význam. Na stole nesměly chybět chléb, vánočka, česnek a cibule.
Na začátku hostiny se podávala vánoční oplatka s medem. Polévka bývala hrachová nebo čočková. Jako hlavní jídlo se dělával kroupový nákyp s houbami, v Podkrkonoší známý jako „hubník“, ve středních a jižních Čechách jako „Černý kuba“. Dále si lidé pochutnávali na sušeném domácím ovoci – křížalách, sušených hruškách, švestkách a rozinkách: rozvařeným s kořením se říkalo „muzika“. Součástí večeře byla také čerstvá jablíčka a ořechy. Na závěr se podával čaj nebo punč s pečivem, tzn. s vánočkou, jinde se závinem a postupem času též s cukrovím. Je přirozené, že sváteční jídelníček měl řadu krajových a místních variant.
Části večeře odnesli po jídle hospodář a hospodyně ke stromům, drůbeži a dobytku. Svůj díl dostaly i oheň a voda, aby neškodily.
Další průběh večera byl vyhrazen různým zvykům, hrám, nadělování, zpívání koled a hlavně zábavě mladých, kteří obvykle společenskou formou hádali svou budoucnost (lití olova, házení střevíce, vybírání polínek, pouštění ořechových skořápek se svíčkou po vodě,,,). Večer obvykle zakončila cesta na půlnoční mši.
Boží hod vánoční - 25. prosinec
Dříve byl Boží hod velmi důležitým svátkem. V kostelích se sloužila božíhodová vánoční mše, na které bylo vždy plno. Ve vinařských krajích sledovali věřící oknem pronikající sluneční paprsky. Když ozářily kázajícího faráře, bylo to neklamné znamení, že bude hojná úroda hroznů.
Na Boží hod se nesmělo pracovat, ani se nezametala světnice a nestlala lůžka, aby se tak významný den neposkvrnil prací. Nechodilo se na žádné návštěvy a celý den se trávil pouze v rodinném kruhu a věnoval se odpočinku a rozjímání. Klidem a pohodou završoval důstojnou část Vánoc.
I dnes je tento den uznávaným svátkem. Nikde se nepracuje - naopak, tento den je ve znamení odpočinku a klidu v kruhu rodinném.
Na Boží hod se obvykle podává typicky český pokrm - pečená husa, kachna, nebo krůta se zelím a knedlíky.
O božíhodové mši, zvané také „hrubá“ bývalo v kostele plno. I dnes bývá zvykem v tento den zajít do některého z kostelů, ve kterých jsou již od Štědrého dne vystaveny jesličky. Některé jsou opravdu neobvyklé a stojí za naši pozornost.
Svatý Štěpán - 26. prosinec
Štěpán byl jedním z Kristových apoštolů. Proslul jako výborný řečník, vypravěč a vykladač Kristova učení. Nejvyšší židovskou radu obvinil z Mesiášovy smrti a byl proto odsouzen a ukamenován.
V lidové tradici měl velký význam druhý svátek vánoční, obecně zvaný „koleda“. Byl to den uvolnění, veselí, návštěv, přání a zpívání – koledování. Je zasvěcený svatému Štěpánovi. S přáním chodili obecní zaměstnanci, hlavně pastýř, k jehož obchůzce patřilo vytrubování u každé chalupy. Po koledě chodili děti i dospělí, ale především chudí lidé. Jak uvádějí prameny, chudé rodiny si koledou zabezpečily živobytí na několik zimních týdnů, protože o Vánocích bylo zvykem každého podarovat. Pro koledníky se pekly zvláštní větší koláče, ale dostávali rovněž vánočky, jablíčka, ořechy a později i peníze.
Zpívané koledy doprovázely snadno přenosné hudební nástroje – housle, harfička, dudy, cimbálek a také speciální, spíše rytmický nástroj zvaný „hukál“ nebo „fanfrnoch“.
Koledou se uzavíral veselý čas Vánoc.
Nový rok - 1. leden
Na Nový rok se konaly sváteční mše, jichž se účastnilo hodně lidí. Vstávalo se brzy, protože dlouho vyspávající člověk byl považován za lenocha či darmošlapa. Mezi lidmi se zakořenilo rčení: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ V polovině devatenáctého století či ještě dříve se chodilo koledovat s novoročními koledními proutky anebo s fanfrnochem. Koledování s fanfrnochem se říkalo „fanfrnochovat“. Tento lidový hudební nástroj měl řadu dalších lidových pojmenování, např. bukál, bukáč, brumbál nebo býk. Byl to vlastně džbán nebo korbel, na kterém byla napnutá měchuřina jako na bubnu. Ve středu kůže byl otvor, ve kterém byl upevněn pramen žíní, za které se tahalo. Žíně se musely neustále vlhčit, aby v ruce neklouzaly.
Na Slovácku se po novoročním obědě konaly „koláčové slavnosti“. Pro tento lidový obřad se upekl novoroční koláč. Byl to vlastně velký vdolek z kynutého těsta, který vytvořil základnu. Do něj byly dokola zapíchány proutky, nahoře svázané. Na vrchol se dávala kytice z papírových květů ze zimostrázu nebo rozmarýny. Dolů splývaly rudé stuhy. Na prutech byly navěšeny perníčky, cukroví a sladkosti všeho druhu. Na podklad se upevnila červená jablíčka „kardinálky“, zlaté ořechy, věnečky a řetězce z tykvových semen a sušené trnky čili švestky. Koláč vezla omladina na koňském povozu do vybrané chalupy nebo hospody, kde se oslavy odehrávaly. Sešli se zde mladí i staří, příbuzní i známí. Koláč se postavil na stolek a do jeho středu příchozí tajně ukládali peníze. Za ty se pořídila společná večeře a zaplatila hudba. Ještě týž den se koláč snědl.
Tří králové - 6. leden
Na Nový rok se konaly sváteční mše, jichž se účastnilo hodně lidí. Vstávalo se brzy, protože dlouho vyspávající člověk byl považován za lenocha či darmošlapa. Mezi lidmi se zakořenilo rčení: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ V polovině devatenáctého století či ještě dříve se chodilo koledovat s novoročními koledními proutky anebo s fanfrnochem. Koledování s fanfrnochem se říkalo „fanfrnochovat“. Tento lidový hudební nástroj měl řadu dalších lidových pojmenování, např. bukál, bukáč, brumbál nebo býk. Byl to vlastně džbán nebo korbel, na kterém byla napnutá měchuřina jako na bubnu. Ve středu kůže byl otvor, ve kterém byl upevněn pramen žíní, za které se tahalo. Žíně se musely neustále vlhčit, aby v ruce neklouzaly. V tento den se slaví zjevení Ježíše. Je téměř totožný se svátkem narození Páně neboli Štědrým dnem. Rozdíl je pouze v tom, že na Tři krále se Bůh zjevuje jako člověk a na Štědrý den se zjevuje jako právě narozené dítě. V tento den se Kristus zjevuje nejen izraelskému národu, ale všem.
Podle Bible k malému Jezulátku přiběhnou nejprve prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly, ohlašující slávu o božím zrození. Podle legendy později dorazí se svými dary i tři králové-mudrci, Kašpar, Melichar a Baltazar. K + M + B Dle legendy se jednalo o tři mudrce (pohany), kteří byli hvězdopravci odněkud z Arábie.
Uměli číst ve hvězdách a podle nich prý s přesností dokázali určit datum narození Velkého krále a dokonce i jeho přesnou polohu. Tito mudrci se vypravili se svými dary - myrhou, kadidlem a zlatem do Betléma krále králů přivítat.
Je však s podivem, že tito mudrci, kteří datum narození i jeho polohu dokázali vypočítat s přesností několika měsíců dopředu, přichází do Betléma jako poslední v době, kdy již u jesliček nikdo není. Nicméně, podle této legendy se v tento den zjevuje Kristus i pohanům.
Na Tři krále se již od středověku místy přidávaly do betlémů figurky tří králů. Časem se staly trvalou součástí betlémů. Mládež obcházela s nejslavnější koledou a malým přenosným betlémem chalupy i městské domy. Některé verše převzali malí koledníci z divadelních her, které hráli v době barokní žáci jezuitských kolejí. Chlapci chodili po trojicích, oblečeni v bílých řízách, s papírovými korunami a s hvězdou vlasaticí na tyči. Na dveře stavení psali svěcenou křídou písmena K+M+B. Jsou to iniciály biblických mudrců Kašpara, Melichara a Baltazara, jež měly dům chránit ode všeho zlého. Podle jiných pramenů šlo o požehnání „Christus mansionem benedicat“, tzn. „Kristus ať požehná příbytek“. K iniciálám připsali příslušný letopočet.
Tříkrálovou obchůzkou končil čas Vánoc, čas plný kouzla, pokoje a míru. Teprve po 6. lednu začal reálně nový rok a mohl se roztočit kolotoč muzik, svateb a radovánek masopustu.